V roce 1987 jsem se seznámil s JUDR. Dagmar Marinovou, která pocházela z rodiny, která v letech první republiky zaujímala v Praze významné společenské postavení. Byla to veliká milovnice zvířat a její dům na starém městě byl plný koček. Nabídla mi ke koupi několik starožitných předmětů, ale bohužel nejsem znalec starožitností, tak jsem váhal. Do oka mi však padly velké kontaktní pozitivy ve čtyřech krabicích ve kterých jsem poznal dílo Alfonse Muchy a jeho Slovanskou epopej. Protože jsem vždy obdivoval Alfonse Muchu odkoupil jsem je od ní a uložil jsem je do trezoru, kde ležely až do minulého roku. Žiji už od roku 1979 v USA a kdykoliv jsem se ve světě setkal s dílem Alfonse Muchy, vždy jsem si vzpomněl na Slovanskou epopej v mém trezoru, ale přiznám se, že jsem jim nepřikládal žádný velký historický význam. Minulý rok, když jsem se seznámil s vynikajícím historickým počinem Jana Williama Drnka a jeho zpracování Slovanské epopeje v limitované knižní edici, která nemá ve světě obdoby, zatoužil jsem se dozvědět, co mi celá ta léta leží v trezoru. Kontaktoval jsem Williama Drnka, ve kterém jsem našel, nejen odborníka ve svém oboru i obdivovatele a znalce díla Alfonse Muchy, ale především člověka s velkým srdcem pro vše krásné. Seznámil mě s restaurátorem Tomášem Bergrem, který po pečlivém zkoumání odhaluje jak velikou cenu pro znalce Slovanské epopeje tyto kontaktní pozitivy mají.

Samozřejmě jsem zatoužil spatřit i originály. Bylo však pro mě překvapením zjištění, že nejsou toho času nikde vystaveny. Čím více jsem se zajímal o historii Slovanské epopeje, tím více mě šokovalo jak toto historické dílo, které přesahuje naše hranice nikdy nenašlo ve své domovině důstojné reprezentativní místo v Praze, tak jak si to jeho autor přál. Připadá mi to tak absurdní, jakoby socha Svobody v USA, byla do dnešního dne uložena v depozitáři. Ztotožňuji se s pocitem Alfonse Muchy se kterou věnoval velkou část svého života k vytvoření Slovanské epopeje. Tak jako on jsem odešel do světa, ve kterém jsem byl konfrontován s hrdostí lidí na svůj původ, na svou zemi, ze které pocházejí. Já odešel za doby komunismu a ten mě hrdostí na svou zemi nenaučil. Pracně jsem pak zpětně hledal to, co je pro mnohé národy samozřejmé. Naplňuje mě smutkem, že i dnes, mnozí lidé zapomínají na svůj slovanský původ a raději se hlásí k Evropanství, či dokonce Světovému občanovi. Ano všichni žijeme na jedné planetě, ale je důležité, kde máme své kořeny, s čím do tohoto světa přicházíme, co nabízíme. Kde je moje rodina, která mě formovala... Kde je moje rodné město, ve kterém jsem vyrůstal... Kde je moje zem, která mi dala mou rodnou řeč... S čím jiným do tohoto světa přicházím? Co unikátního mohu tomuto světu dát? Je toho tolik, nač můžeme být právem zdravě hrdí! Tak jako kolikrát už v naši historii, musíme znovu pozvednou hlavu vzhůru a se srdcem pokorným a s hrdou myslí zaujmout v Evropě své místo jako Češi a Moravané, jako Slované, kterými jsme. Jen svět složený z lidí zdravě hrdých na svůj původ, obhajující si v míru zájmy své země, města ve kterém žijeme, potřeby rodiny, kterou formujeme, můžeme vytvářet šťastné místo k žití pro nás i své děti. Věřím, že proto Alfons Mucha pro nás vytvořil Slovanskou epopej, jejíž nejdůstojnější vystavení by mělo být víc, než kdy jindy, pro nás všechny Čechy a Moravany prioritou.

David Rejl  

Porovnání černobílých diapositivů Slovanské epopeje s realitou

Nalezení historických snímků celků obrazů Epopej je bezesporu významnou událostí - předělem v bádání o slovanském cyklu. Zatím nevíme, ve které době snímky vznikly, ale dle stavu současného bádání je možno snímky datovat do let 1928-30. S největší pravděpodobností vznikly na jedné z výstav celého souboru a to v Praze (Veletržní palác, 1928) nebo v Brně (výstaviště 1930). Snímky jsou zřejmě druhotným produktem fotografie - jsou to asi kontakty negativů stejného formátu. Bohužel formáty obrazů zabírají celé formáty snímků - mnohdy i obraz mírně ořezávají. Nezachovaly se proto žádné přirozené okraje mistrových děl, kde by bylo možné identifikovat výstavní prostor. Snímků je devatenáct a protože chybí nedokončený obraz omladiny pod Bratrskou lípou, snad se tehdy ještě očekávalo, že by mistr mohl obraz dokončit.

Porovnáním nalezeného černobílého snímku s dnešním stavem díla můžeme v detailech pozorovat různé úchylky v tonalitě, míře oprav a retuší. Některé starší defekty byly v té době opraveny pouze letmo a jsou více patrné. Porovnání detailů s průzkumem ultrafialovými paprsky, které veškeré opravy, vyrůstá před námi mnohem plastičtější historie jednotlivých pláten. Pro ilustraci a jen letmý náhled do historie jsem připravil tři detaily a jejich rozbor obrazu Tisk bratrské bible v Ivančicích. Mezi černobílým snímkem a současností je asi 90 let a pro tento obraz platí, že nebyl mezi těmi, které mnoho cestovaly. Přesto bylo dílo zasaženo zatečením v 30. letech a prošlo zásadní mistrovou úpravou těsně před jeho smrtí. O počtu oprav, kvalitě a rozsahu oprav máme podrobné informace díky ultrafialovému průzkumu, který je exaktní a stanovuje především množství a tvar oprav. Černobílý diapositiv nám pomáhá identifikovat opravy v čase - tedy ty, které byly provedeny ještě ve 20. letech i úpravy, které prováděl Mucha na hotových obrazech v druhé polovině 10. let a v druhé polovině 20. let. Nebylo např. známo, kdy vznikly velmi zásadní přemalby olejovou malířskou technikou, právě na tomto díle, které bylo původně jedno z prvních temperových děl cyklu. Nyní je můžeme s jistotou posunout do samého konce 30. let.

Snímky obrazu Tisk bratrské bible v Ivančicích roku 1914 - stav dnešní a nově získaný černobílý diapositiv. V mezidobí vzniku obou snímků, což je asi 80 let byl obraz poškozen zatečením ve škole U studánky, byl tři krát vystaven a minimálně čtyřikrát restaurován.

Nekontrolované zatečení do skladovacího prostoru školy způsobilo především na temperových obrazech nevratné poškození. Z dobových záznamů nemáme přesné záznamy o jednotlivých obrazech, pouze se dozvídáme o zatečení a na některých obrazech dodnes identifikujeme nepříjemně pravidelné defekty - stékající skvrny. Opravením byly pověřeni A. Mucha a A. Zahel v letech 1938-39. Během restaurátorských prací Mucha zemřel. Přístup jejich zásahu byl nadmíru velkorysý - na snímku nahoře byly nově přidány traviny v celé levé části snímku tak, aby zakryly svislou linii defektu.

V pravé části celkové komposice je šikmo - směřující mohutný škrábanec, měřící minimálně dva metry. Defekt musel vzniknout již při prvních instalacích díla, protože je již retušován na historické fotografii. Poté proběhly ještě čtyři opravy, které měly možnost opakovaně zakrýt toto hrubé poškození. Horní snímek je pořízen v nové době ultrafialovou fluorescencí, která bezpečně odhaluje všechny zásahy do originálu.

Opět tři snímky odhalují další zajímavý detail obrazu: všechny světlé (žluté) tahy na horním snímku znamenají pozdější zásah do originality díla a je proveden olejovou barvou. Zásah byl také proveden v letech 1938-39, je veden sebevědomě - mění pozadí chlapcovy hlavy (jakýsi opar - v modrou suknici), celý trávník s bílými kvítky i vlnící se kadeře chlapce.