Vtisknout lidský osud do několika vět není možné. Nadání a velké osobní kouzlo byly Alfonsi Muchovi dány. Pracovitost a touha uplatnit se mu pomohly na cestě k opravdové slávě. Dobrá intuice ho v mládí vedla bezpečně do míst, kde se tvořily dějiny výtvarného umění. Po školení v Mnichově, důležitém kulturním centru střední Evropy, zamířil neomylně do Paříže, která v té době udávala tón celému uměleckému snažení. Tam během čtyř let získal respektované postavení a od ledna 1895 také slávu. To když byl vyvěšen jeho první plakát Gismonda pro Sarah Bernhardt. Tato vynikající herečka jej inspirovala svou osobností i uměním a podpořila ho při prvních výstavách. Rafinovaný cit pro nádech exotiky, schopnost použít jakýkoli tvar z přírody k vytvoření ornamentu, smysl pro jemnou barevnost, to vše byly komponenty, z nichž se vyvinuly „styl Mucha“ a malířova popularita.

Od roku 1897 byl finančně zabezpečený. Nakladatel Champenois, s nímž byl vázán smlouvou, sice pečoval o jeho prezentaci na veřejnosti, ale také ho zahlcoval spoustou zakázek. Některé z nich mu nepřinášely uspokojení. Chtěl malovat a předávat světu své myšlenky.

K cíli ho měla přiblížit účast na Světové výstavě 1900. Vznikala ještě zajímavá dekorativní panó, plakáty, šperky. Navrhl a zařídil Fouquetův klenotnický obchod, jeden z nejkrásnějších interiérů secese. Z ilustračních úkolů byl pro něj rozhodující Otčenáš, který vypravil jako krásnou bibliofilii a slova základní křesťanské modlitby opatřil komentářem. Z něj potom čerpal a domýšlel svoji svéráznou, zednářsky orientovanou filozofii.

Smysl pro životní realitu mu naznačoval, že se doba mění a že se občas ozývají kritické hlasy i na věci, které byly ještě před několika lety chváleny. Uvědomil si, že je třeba opustit jistotu ornamentu a jednoduchých kompozic a vydat se novým směrem. Mucha se dobrovolně rozhodl vydat směrem, který byl v přímém protikladu k tomu, co zvolila většina jeho současníků. V roce 1904 odjel do Spojených států.

Po pěti letech v Americe měl štěstí na mecenáše Charlese R. Cranea. Vrátil se do vlasti a na zámku Zbiroh začal malovat dvacetidílný cyklus nazvaný Slovanská epopej. Deset dílů je věnováno českým dějinám a deset dílů dějinám ostatních Slovanů. Protože mezitím vypukla válka, zabrala tvorba Epopeje namísto plánovaných devíti osmnáct let, takže celá byla vystavena teprve v roce 1928.

Dílo Alfonse Muchy má mnoho faset a jednotlivá období jeho tvorby jsou hodnocena různě. Všichni shodně však za Muchův umělecký vrchol pokládají pařížské období let 1895–1903, kdy se věnoval především dekorativní tvorbě. Umělec sám toto období považoval za důležité, ale nikoliv umělecky nejpřínosnější.

Malíř Mucha se bohužel ještě dožil okupace Československa v roce 1939. Příchod Hitlera byl pro něj velkou tragédií. Jako představitel zednářské lóže byl hned po příchodu nacistů vyslýchán na gestapu a zanedlouho, v červenci 1939, podlehl zápalu plic. Jeho pohřeb na Vyšehradě se přes zákaz německých okupantů stal národní manifestací. Mluvil na něm jeho umělecký sok Max Švabinský. Svému kolegovi složil hold a ocenil v Alfonsi Muchovi umělce i šiřitele české slávy ve světě.

Jana Orlíková