Navigace

Jiří Mucha - tatínkův odkaz

Slovanská epopej je dílo monumentální, mnohavrstevnaté, do značné míry kontroverzní, avšak především niterně spjaté s idejemi svého autora. Je to jeho osobní výpověď, dílo, skrze něž Alfons Mucha naplnil své duchovní poslání. Z tohoto důvodu je to také dílo, jehož osudy ležely na srdci nejen autorovi, ale i jeho synovi Jiřímu Muchovi, jakož i mně, jeho vnučce.

Moje milá maminko,

Jiří Mucha

… Věř mi, že jsem si snad nikdy tak jasně neuvědomil svou lásku a vděčnost k tobě – a kdyby jen to bylo přínosem, stálo by to za to. Ale ještě mnoho jiných věcí jsem měl příležitost si promyslet, věcí, na které nemá člověk nikdy čas, dokud není úplně jen sám se sebou. Tak jsem se rozhodl přec jen napsat sám tatínkův životopis. Budu k tomu potřebovat, abys mi mnoho vyprávěla, a dokud nejsem doma, tedy prosím tě zapisuj vše, nač si vzpomeneš – mysli si, že jsme spolu a že mi vyprávíš, třebas i věci všední, ale hlavně do posledního detailu. Moc se na to všechno těším, ale bude to velká práce. – S tím souvisí, že by bylo nejlépe – kdyby snad přeci zas s obrazy hýbali – požádat prof. Wirtha o přidělení nějakého zámečku ne příliš daleko od Prahy, kde by se celá pozůstalost i s archivem mohla natrvalo instalovat a zpřístupnit. Nejlépe i tam bydlet – vzal bych si rád instalaci na sebe. Ideální by bylo, kdyby šlo tamtéž umístit i Epopej. To a mnoho jiných byly tak moje myšlenky. Samota je jako vývojka, ve které člověk získává pravou kresbu své duše. Nelze být moudrým bez života na poušti…

Jiří Mucha, Dopis Marii Muchové, Ruzyňská věznice, 21. 7. 1951

V dopise, ze kterého jsem si dovolila citovat, se Jiří Mucha poprvé hlásí k odpovědnosti k otcovu dílu a zmiňuje svoji představu o vhodném prostoru pro jeho pozůstalost. Chce umožnit její zpřístupnění široké veřejnosti. Myšlenka, že by rozměrná plátna Slovanské epopeje byla součástí celkové zamýšlené instalace, nebyla příliš vzdálená realitě. Po vyhlášení Benešových dekretů v roce 1945 se uvolnilo mnoho historických objektů, z nichž by některé mohly snadno vyhovět nárokům na začlenění velkoplošných obrazů, včetně doplňujících materiálů (přípravných variací skic, fotografií), ale i Alfonsovy tvorby, kterou rodina zdědila. Věnovat celou uměleckou pozůstalost městu Praha, připojit doprovodné materiály k plátnům Slovanské epopeje a vytvořit tak unikátní muzeum, přístupné veřejnosti, to byla představa, která provázela mého otce již od uvěznění. Po propuštění v roce 1954 se chopil pečlivé archivace díla, jeho detailního soupisu a podrobného studia biografie svého otce. Součástí toho byl samozřejmě i vzrůstající zájem o prezentaci otcovy tvorby a jejího budoucího uspořádání ve veřejnou expozici. Plátna Slovanské epopeje zaujímala v jeho iniciativě významné místo. Přestože se nejednalo o rodinný majetek, bylo toto dílo natolik významné a jeho otci i jemu citově drahé, že Jiří cítil povinnost být nápomocný tomu, aby nalezlo vhodný prostor podle představ autora. Jeho sen o zámečku v blízkosti Prahy se nenaplnil. (Není bez zajímavosti, že v tomto zamýšleném konceptu, možná nevědomky, navázal na původní záměr Alfonse umístit plátna Epopeje na Zbraslavský zámek.) Vlivem různých politických i názorových změn se osud Slovanské epopeje, stejně tak jako i dílo samé, ocitly v pozadí veřejného zájmu. V roce 1950 nabídl Okresní výbor v Moravském Krumlově Ústřednímu národnímu výboru hlavního města Prahy prostory moravsko-krumlovského zámku k provizornímu umístění pláten. V době stalinistických čistek a tvrdého komunismu, která mému otci jako politickému vězni vyměřila několikaletý trest, přišla tato nabídka vedení města Prahy vhod. Celý cyklus dvaceti monumentálních pláten byl převezen na Moravu. Ostatní Muchovo dílo zůstalo v majetku rodiny a stalo se jedinečnou kolekcí pro četné domácí i světové výstavy.

Situace se změnila až po roce 1989, kdy znovu svitla naděje dostát slibu autorovi a vrátit plátna zpět do Prahy. Výlučně v Praze si Alfons Mucha přál své dílo trvale vystavit. Pro Prahu byl celý cyklus namalován a výlučně pro Prahu mecenáš díla Charles Crane uvolnil finanční částku, kterou mnohaletou Muchovu práci postupně financoval. Nemohlo tomu být ani jinak. Praha, hlavní město Českého království, byla na začátku 20. století metropolí slovanských národů. V Praze se proto světoobčan Mucha rozhodl vyjevit všem ostatním světovým národům kulturně-historický přínos velké rodiny Slovanů.

Otec začal intenzivně jednat, přemýšlet o možných stávajících objektech. Počítal s tím, že pokud město Praha najde vhodný prostor, poskytne veškeré související materiály, které s Epopejí vytvoří jeden expoziční celek. Tehdy jsem do procesu hledání vstoupila já. Vystudovala jsem fakultu architektury a několik let jsem jako výtvarnice společně s otcem pracovala s Muchovou pozůstalostí. Stala jsem se otcovým pomocníkem a později důvěrníkem stran jeho představ o vhodném prostoru na území Prahy. Vzniklo tehdy několik nápadů, které se bohužel následně ukázaly z těch či oněch důvodů nevhodné k realizaci. Zmíním namátkou například letohrádek v oboře Hvězda, Břevnovský klášter, kasárna na náměstí Republiky, Klementinum nebo Betlémskou kapli. Z tohoto výčtu otcem vytyčených objektů je zjevné, že podmínka výstavby nové budovy, dnes často zmiňovaná a mnohdy chybně považovaná za zásadní, nebyla určující. Historický přehled návrhů, které město Praha od počátku nabízelo, včetně těch, které hodnotil sám Alfons Mucha, ukazuje, že vybrané objekty většinou novostavbou nebyly.

Do roku 1991, kdy můj otec zemřel, se však vhodný prostor pro vystavení díla nenašel.

Trvalo ještě několik let, než se podařilo Slovanskou epopej z Moravského Krumlova navrátit Praze a než se opět vážně začalo uvažovat o jejím trvalém umístění.

Od té doby pečlivě sleduji veškeré iniciativy směřující k vytipování nové lokality pro Muchova plátna. Díky své profesi a rodinnému vztahu k dílu navazuji na otcovo úsilí a dle svých možností se snažím přispět k nalezení vhodného řešení.

Jarmila Mucha Plocková

Věřím, že představitelé hlavního města Prahy společně s příslušnými odborníky již brzy vyberou z několika nyní nabízejících se variant. Bude to krok správný a pro město přínosný. Je velmi důležité, abychom si uvědomili, že kulturně-společenský komplex, který na území Prahy vznikne, nebude jenom unikátní kulturní počin, ale promění strukturu metropole, obohatí některou z městských částí a možná potenciálně zrevitalizuje zanedbané a opomíjené území. Jedinečné dílo, jehož tvůrce ho s veškerou láskou a upřímností věnoval městu Praze, si zaslouží spočinout v prostředí, jež odpovídá jeho významu. Jsem přesvědčená, že plátna Slovanské epopeje společně s ostatními Muchovými pracemi v rámci kulturně-vzdělávacího centra budou pro Prahu světovou raritou.

Jarmila Mucha Plocková
architektka, výtvarnice, vnučka Alfonse Muchy




Zajímá vás téma Slovanské epopeje a rádi byste dostávali pravidelné informace?

Přihlaste se a získávejte nejaktuálnější informace o vývoji situace okolo umístění Slovanské epopeje a o aktivitách našeho spolku.

Odesláním formuláře souhlasíte se zpracováním osobních údajů.