Navigace

Hodnocení a historie Slovanské epopeje

Nejčastěji kladenou aktuální otázkou je, proč Praha nebyla za uplynulé století schopná postavit Muchově Slovanské epopeji důstojný pavilon, jak si to umělec přál, a proč kvůli tomu dokonce dnes probíhá soudní řízení s městem. Z vyjádření odborníků a shromážděných materiálů vyplývá, že městu tyto snahy nechyběly, spíš byl problém v nejednotném přístupu veřejnosti, jejíž mínění komplikovalo i sbírku potřebných prostředků. Nebylo to jako s Národním divadlem, Zlatou kapličkou, kterou chtěl národ postavit sám sobě. Na otázku „kam s Epopejí“ se nejednou odpovídalo pouhým pokrčením ramen a snahou dílo někam uklidit, než dojde k definitivnímu rozhodnutí. Vzniklo proto bludné kolečko přesouvání díla vždy k dočasnému uložení, včetně poválečného umístění na zámku v Moravském Krumlově na počátku 50. let. Tam nalezla Epopej útočiště až do roku 2011, kdy došlo k prvnímu návratu děl do Prahy za účelem vytvoření dlouhodobé expozice ve Veletržním paláci. Expozicí v zámku Moravský Krumlov se tak dílo ocitlo poblíž Muchova rodiště Ivančic, avšak nebylo to umělcovým záměrem, spíš by se tomu dnes divil.

První, pražským architektem Mečislavem Petrů navrženou lokací pro pavilon Slovanské epopeje byly v roce 1910 pozemky Vyšehradu. Ty v první dekádě 20. století sloužily vojenskému eráru jako prachárna a vojenské skladiště a z hlediska piety památného historického místa nebyly shledány jako vhodné pro vystavení tehdy ještě neznámého díla. Mucha sám navrhl Petřín a jako možnou variantu Letnou. V roce 1916, v době dokončení prvních šesti obrazů cyklu, se projednávala také možnost výstavního pavilonu v Kinského sadech, avšak ten byl majetkem Spolku výtvarných umělců Mánes a k prodeji nedošlo. Další alternativou se stal velký sál Trojského zámku a refektář Klementina, kde se v roce 1919 uskutečnila výstava prvních devíti obrazů. V té době, před první světovou válkou, byla Praha ve snaze umístit Epopej nejaktivnější, neboť byla bohatým a dobře řízeným městem. Z roku 1918 se datuje chvalně známý dekorativní návrh pavilonu Epopeje na Petříně od architekta Antonína Balšánka. Slibný vývoj však přerušila válka a situace se ještě zkomplikovala vyhlášením samostatného státu, kdy byla zřízena Státní regulační komise pro Prahu a okolí, jež městu odňala možnost samostatného rozhodování. Město se vzpamatovávalo z válečného rozvratu a řešilo jiné úkoly, např. spojení vnitřní městské části s předměstími k vytvoření jednotného městského prostoru s komunálním hospodařením. Rozporuplné bylo také tehdejší veřejné mínění, hlavně odborné a umělecké obce, jež Muchovo dílo považovala za anachronismus a zajímala se přednostně o zřízení moderní galerie v Praze.

V souvislosti s dokončením cyklu ve druhé polovině 20. let a jeho převezením ze zámku Zbiroh do Prahy však naléhavě vyvstala otázka, kam ho uložit. Z hotových objektů byly zvažovány prostorné velké paláce v Praze – Colloredo-Mansfeldský, Nostický a Valdštejnský – či Trojský a Zbraslavský zámek, ale také nanovo Klementinum, Letohrádek královny Anny na Hradčanech, Anežský či Hybernský klášter, Míčovna Pražského hradu apod. Žádný objekt však nebyl shledán vyhovujícím, buď kvůli nedostatečným prostorám, osvětlení či jiným technickým podmínkám, anebo užívání objektu pro jiné účely. Proto umělec v roce 1926 odsouhlasil dočasné umístění obrazů ve škole U studánky v pražských Holešovicích. Odtud byly obrazy v průběhu druhé světové války přesunuty nejprve do podzemí zemského archivu v Dejvicích (dnešní Národní archiv), později na zámek ve Slatiňanech. Po válce se Epopej vrátila do Prahy a byla uložena v Masarykově škole v Dejvicích, ale na počátku 50. let převezena na žádost Moravského Krumlova do městského zámku. Otázkou zůstává, proč Praha přijala právě tuto nabídku, když o uložení Epopeje se ucházelo i město Ivančice, rodiště Alfonse Muchy, avšak situace byla zřejmě vzhledem k nehodě vodovodního řadu v Masarykově škole v Praze akutní a zanedbatelná není ani skutečnost, že v ideologicky problematické době rozhodovaly především vztahy jednotlivých úředníků k vládnoucímu stranickému režimu.

Se změnou společenského klimatu na počátku tohoto století byla opět nastolena otázka zřízení pavilonu Slovanské epopeje pro samostatnou muzejní expozici. Kromě návrhů zkušených architektů a s přihlédnutím k nejatraktivnějším pražským lokalitám na vrchu Vítkově, Letné či na bastionu X jízdárny na Pohořelci aj. upozornily na nové možnosti i studentské projekty, zadané pedagogy vysokých uměleckých škol – Akademie výtvarných umění v Praze, Uměleckoprůmyslové školy v Praze, Technické univerzity v Liberci a Technické univerzity v Cáchách. Také Útvarem rozvoje hlavního města Prahy byla vypsána ověřovací soutěž s přihlédnutím ke třem výše jmenovaným pražským lokalitám – vrchu Vítkovu, Letné a bastionu X s jízdárnou pod Pohořelcem. Lokalita Vyšehradu tentokrát zahrnuta nebyla, neboť oblast je dnes z památkového hlediska stavebně uzavřená.

V návrzích mladých architektů na výstavní prostor Epopeje se posuzovalo i urbanistické hledisko, tj. jaký je přínos investice do pavilonu v dané lokalitě, a je-li lokalita vůbec schopná ho přijmout svou infrastrukturou. Impulzem k řešení samotné expozice se pak stala po převozu díla z Moravského Krumlova do Prahy výstava Slovanské epopeje ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze (2015), s pietním odkazem na první představení díla kulturní veřejnosti tamtéž v roce 1928. Expozice byla zdařile řešená, ačkoli s dočasným trváním, neboť jí předcházel důkladný průzkum restaurátorů, historiků a architektů pro vytvoření optimálních prostorových a technických podmínek instalace. K tomu se přidaly ještě pozdější poznatky z mimořádně zdařilého vystavení díla v Tokiu roku 2018.

V současné době je navrženo poměrně velké množství nových lokalit a plánů na umístění díla ve městě, avšak snad právě proto je osud stálé expozice nejistý. S častým přesunem a skladováním díla v prozatímních přístřešcích vyvstala také otázka péče o něj a jeho restaurování. Opravy pro zachování dobrého stavu obrazů probíhaly průběžně od dob jejich vzniku, poprvé v roce 1920 po návratu pěti pláten z americké výstavy, jíž předcházela pražská výstava v Klementinu v roce 1919. Jeden poškozený obraz opravil sám tvůrce. Druhý velký restaurační zásah byl proveden v roce 1939 u příležitosti oprav interiéru pražského Obecního domu, kdy byla městskou radou odsouhlasena i „obnova“ všech obrazů Slovanské epopeje, patrně jako reakce na šířící se pověsti o nevhodném skladování díla ve školní budově U studánky v Praze 7 od roku 1926. Nadto po pražské premiéře děl v Průmyslovém (dnes Veletržním) paláci v roce 1928 následovala další premiéra ve Výstavním paláci v Brně v roce 1930 a poté ještě došlo k zápůjčce tří pláten pro pařížskou výstavu Alfonse Muchy s Františkem Kupkou v roce 1936. Sám Mucha tehdy vypracoval městu nabídku na čtyřměsíční opravy díla a zaručil také osobní dozor nad prováděním prací. V té době byl však už vážně nemocný, takže po jeho smrti dokončil práci tým akademického malíře Adolfa Zahela. Další velká oprava devíti obrazů Epopeje proběhla v letech 1962 a 1963 v Moravském Krumlově, kdy restaurátorské práce prováděl tým Muchovy dcery Jaroslavy Muchové-Teršové s jejím manželem a jeho spolupracovníky. V roce 1967 proběhla druhá fáze oprav u pěti obrazů a v roce 1968 třetí fáze u zbylých šesti obrazů. Od 70. let pak přijala Galerie hlavního města Prahy jako správce Slovanské Epopeje režim pravidelných restaurátorských kontrol, kdy tým Pavla Kobylky každým rokem vytipoval dílo, u něhož bylo nutné sejmout prachovou nečistotu, zkontrolovat výplet obrazu a zajistit poškozená místa ke tmelení či retuši, případně k doplnění vaječného pojidla barev. Od 90. let do současnosti pak zajišťuje odbornou péči o cyklus tým restaurátorské dílny Tomáše Bergera.

Cyklus obrazů Epopeje je však díky technické invenci tvůrce sám o sobě ve velmi zachovalém stavu. Malíř užíval vaječnou temperu s bravurou, kterou dnes odborníci vysoce hodnotí pro vazkost barvy a její chování na štětci. Již první plátna Epopeje, jež Mucha vytvořil v poměrně krátké době temperou, obsahují vaječné pojítko, jakožto emulzi žloutku a bílku smíchaných s vodou a barevnými pigmenty. Emulze se v tempeře postupně rozkládá, avšak malíř objevil optimální poměr hustoty směsi, která dodnes dodává barvám brilantní zářivost a zajišťuje jejich trvanlivost. Malba se vodou nerozpustí a dobře se restauruje, pokud je pojítko pravidelně doplňováno ke zvlhčení malby. Novodobé akryláty používají restaurátoři pouze v malém množství ke zpevnění povrchu malby.

Olejovou techniku si Mucha zjevně nechával v jakési rezervě, ačkoli pomalé schnutí barev mu vyhovovalo v případě pozdějších pláten, malovaných na etapy, zvlášť v těch částech obrazů, kde chtěl dosáhnout od tempery odlišného účinku lomu světla. Například u obrazu Jiříka z Poděbrad je celá partie malovaná olejem. Specifická technika Muchovi také umožňovala užívat pointilistický rukopis, patrný například na obraze Schůzka na Křížkách, kde jsou z jednotlivých čárek a bodů vytvořeny obličeje čelních postav, aby vypadaly živěji. Dále k vytvoření obrazu Zrušení nevolnictví na Rusi použil Mucha místo štětce i košťátko, aby cákáním barvy na plátno dodal pozadí chvějivý efekt a vystihl tak atmosféru panující tehdy na Rusi.

Kompozice má u obrazů Epopeje základ čtvercového rastru, jakousi síť, do níž Mucha pro orientaci na ploše velkých rozměrů vytvářel podkresbu, kterou pak vlastní představivostí modifikoval. Tento metodický přístup je viditelný například u obrazu Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou, kde jsou ještě patrné body po šablonách, jež malíř použil k proprášení dřevěným uhlím. Takto si při malování korigoval i velikost figur. Jiná kompoziční korektura, tzv. „penitmenti“, je patrná v pravém dolním rohu obrazu Bitva u Grünewaldu, kde Mucha přemaloval ležící zbroj, jež se po letech propsala na povrch. Je to originální součást obrazu, viditelná až po bližším prozkoumání, při zběžném pohledu ji nepostřehneme.

U tempery je poněkud riskantní nanášet barvy ve vrstvách a dodávat tím obrazu emotivní účinek, neboť po vyschnutí barvy nastává pnutí a barva má tendenci z plátna odprýskávat. Proto u Epopeje je pastóznost vzácná, nejvýrazněji patrná asi u obrazu Hájení Szigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským. Tento obraz byl po nějakou dobu v depozitu zámku v Moravském Krumlově prověšen a při tom došlo k odloupnutí barevné vrstvy, jež narušilo strukturu obrazu. Malba musela být opravována s následným vypnutím plátna. Jinak restaurátoři svědčí, že po dobu úschovy v moravskokrumlovském zámku byly obrazy Epopeje svědomitě ošetřovány a udržovány i větráním místností, zateplením horních oken v expozici Rytířského sálu či zakrytím oken v depozitu zámecké kaple. Zámek má totiž jako všechny historické budovy neklimatizované prostory, v zimě studené a na jaře vlhké. Z tohoto hlediska je pak jakákoli nová samostatná muzejní expozice se standardními podmínkami vlhkosti, teploty a osvětlení pro dlouhodobé vystavení díla daleko vhodnější.

Nestačí se tedy o Epopej jen „dobře starat“. Dílo ke svému plnému vyznění potřebuje tu prezentaci, kterou stanovil sám autor. Ta se neskládá pouze z dodržování klimatických nebo restaurátorských podmínek, ale předpokládá i způsob instalace v prostoru muzejního typu, při respektování určitých podmínek vnímání a řazení obrazů. Pro účel vystavení byly umělcem přesně vymezeny. Dům pro Epopej by měl vypadat jako významový celek, členěný s ohledem na prostorový odstup, osvětlení a řazení obrazů, jak si to umělec přál. Výzva „historické poémy“ Epopeje směřuje k oslavě národa, ducha slovanství a vědomí spletitosti kořenů kulturního společenství Evropy. V tomto smyslu je Epopej majetkem nejen národním, nýbrž celého lidstva. O její odkaz se zajímá jak starší, tak i mladá generace, všichni humánně smýšlející lidé, vnímající kulturní dějiny Evropy jako etnicky provázanou sounáležitost. Mistrovství Muchovy malby má stylový základ v období vrcholného evropského akademismu a je společným výrazově bohatým, umělecko-historickým dědictvím. Ve světě mu nekonkuruje žádná velkoformátová freska ani nástěnná malba. V počtu obrazů cyklu a s přihlédnutím k jejich monumentálním rozměrům, velkému myšlenkovému rozpětí a technicky promyšlené, dlouhé životnosti je Slovanská epopej světový unikát, manifest posledního uceleného dobového slohu. Svědčí také o neobyčejné erudici autora a jeho rozsáhlé zkušenosti s klasickou evropskou malbou, nehledě na poučení z mimoevropské, japonské. Společným jmenovatelem díla tudíž není žádná mytologie, ale opravdová dějinnost, svým významem přetrvávající staletí. Dílo mládne svou neutuchající inspirací, avšak jsme povinni se o ně řádně postarat, aby bylo umístěno do přístřeší, jaké si zaslouží a kde jeho geniální poselství bude zvýrazněno tak, aby mu bylo co nejlépe porozuměno.

Vlasta Čiháková Noshiro




Zajímá vás téma Slovanské epopeje a rádi byste dostávali pravidelné informace?

Přihlaste se a získávejte nejaktuálnější informace o vývoji situace okolo umístění Slovanské epopeje a o aktivitách našeho spolku.

Odesláním formuláře souhlasíte se zpracováním osobních údajů.