Dcera spisovatele Jiřího Muchy Jarmila Mucha Plocková říká, že jí vadí, jak se pod taktovkou Mucha Trustu stal z velkolepého díla jejího dědečka Alfonse artikl čistě obchodní, a že poslední události okolo Slovanské epopeje vzbuzují obavy, aby se i tato série pláten primárně nestala předmětem ryze byznysových zájmů.

Proč jste proti žalobě o určení vlastnictví Slovanské epopeje, kterou podal John Mucha?

Mám pro to jeden zásadní důvod: ani můj otec Jiří Mucha, ani jeho sestra Jaroslava, ani manželka Alfonse Muchy Marie, která se po něm stala univerzální dědičkou a zemřela v roce 1959, nezpochybnili, že Slovanská epopej patří městu Praha. Ke konci života mého otce Jiřího jsme o epopeji často mluvili. Společně s ním i s kunsthistoričkou Janou Brabcovou, odbornicí na Muchu a Jiřího spolupracovnicí, jsme se radili a hledali možnosti, kde by plátna mohla být umístěna. Jiří měl i vyčleněný soubor děl, která se vznikem epopeje souvisela, například skici, fotky nebo dopisy. Ten se chystal městu darovat.

Proč se Alfons do tak monumentálního cyklu pustil?

Duší, tvorbou i společenskými aktivitami byl vlastenec. Svoji zemi a milovanou Moravu si nesl ve vzpomínkách po celém světě a vkládal ji do svého díla. Na přelomu 19. století sílily tendence geopoliticky i kulturně ukotvit slovanské národy střední Evropy – a Praha měla mezi slovanskými městy výsadní postavení. Už v roce 1900, při výzdobě pavilonu Bosny a Hercegoviny pro světovou výstavu, se Alfons rozhodl, že namaluje a daruje Praze dílo, které by demonstrovalo duchovní sílu slovanských národů. Odjel shánět na dílo peníze do Ameriky a tam pro svou myšlenku získal bohatého průmyslníka a slovanofila Charlese Cranea. Oba se rozhodli dílo věnovat Praze, a tím symbolicky i slovanskému světu. Rada města dar s vděčností přijala a na oplátku přislíbila na území Prahy pro cyklus vybudovat na vlastní náklady pavilon. Teprve pak se Mucha pustil do práce. Zmiňuji tuto časovou souslednost záměrně. Vznik díla byl ze strany autora i mecenáše od počátku veden cílem odevzdat plátna městu. Tímto aktem Mucha jen potvrdil svoji filozofii nezištně sloužit vlasti.

Co vám na té žalobě o určení vlastnictví vadí nejvíc?

Aby vlastník díla, město Praha, byl po 120 letech zpochybněn, je absurdní a z mého pohledu nemorální. Odporuje to vůli jeho tvůrce i Charlese Cranea, který dílo financoval a podle dokumentů byl právně jejím majitelem. Je smutné a skandální, že se tento akt snaží napadnout John Mucha Omond, jehož genetickou linii po Alfonsovi navíc Jiří Mucha zpochybnil.

Pokud by Praha skutečně o epopej přišla, co by následovalo?

V dědickém řízení by zřejmě došlo k poměrnému rozdělení pláten nebo k finančnímu vypořádání se mnou a nejspíš k následnému převodu cyklu do lichtenštejnského Mucha Trustu. Tam skončil umělecký odkaz a majetek po Alfonsovi, aniž bych tomu mohla zabránit. I proto nesouhlasím se žalobou na popření vlastnictví Prahy – je v rozporu s Alfonsovým přáním i přáním mého otce Jiřího. A ta budu bránit, cítím to jako svoji morální povinnost.

Kolik soudů už proběhlo a jaké je poslední rozhodnutí?

Proběhl soud prvního stupně, odvolací řízení u soudu městského a další jednání u soudu Nejvyššího. Ten zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil případ k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který nedbal povinnosti řádně vyhodnotit všechny důkazy. K některým důkazům, které jeho rozsudku nevyhovovaly, se vůbec nevyjádřil a v prosinci loňského roku rozhodl, že epopej Praze nepatří.

Vlastnil Alfons Mucha epopej, a přešla tak někdy do dědictví po jeho ženě?

Samozřejmě že Alfons majitelem nikdy nebyl. Tehdy podle mě vznikla námezdní smlouva, dnešní terminologií smlouva o dílo. Charles Crane, zadavatel díla, dal Muchovi potřebné peníze na jednotlivá plátna. Umělec obraz namaloval, Crane osobně – nebo jeho zástupce – obraz odevzdal městu. Vše se sepsalo, stvrdilo podpisy. Další plátno, další předání městu a tak dále. Byla to trojdohoda mezi ním, Alfonsem a Prahou. Pokud vím, Craneova rodina se od toho, že by uplatnila vlastnická práva k epopeji, distancuje a do sporu se nezapojila. To taky o něčem vypovídá. Nikdo ani neřešil, že by se Craneovým musely peníze vrátit, vždyť byly určené Praze a neměl to být dar Muchovým potomkům. Žaloba podaná Johnem Muchou je dle mého nemorální a ostudná i vůči potomkům pana Cranea.

A proč by se vše mělo vracet do roku 1959, kdy zemřela Alfonsova manželka Marie?

Alfons na ni krátce před svojí smrtí převedl veškeré své dílo. Bylo to v roce 1939, kdy Německo zabralo Československo. Po příchodu Němců ho vyslýchalo gestapo a on se obával, že by mu Němci jeho dílo mohli zabavit. Ukázalo se, že to byl krok nechtěně prozíravý i pro rok 1952, kdy byl z politických důvodů uvězněn můj otec Jiří Mucha. Kdyby tenkrát byl podílníkem otcovy pozůstalosti, jistě by o svůj majetek přišel. Až po smrti Marušky se dědictví rozdělilo mezi její dvě děti, Jiřího a Jaroslavu. Maruška měla pozůstalost perfektně popsanou a očíslovanou. Tuším, že sudá čísla děl připadla Jiřímu, lichá Jaroslavě. Epopej tam nebyla.

A je podmínka stavby nové budovy vůbec právně vymahatelná?

Mucha si přál, aby epopej byla vystavena tam, kde by ji lidé mohli kdykoli navštívit. Jediná podmínka, kterou Praha měla splnit, byl důstojný prostor na městské náklady, na což město přistoupilo. Podle mě i podle názoru právního zástupce města Prahy se jedná spíš o závazek morální než právně závazný a vymahatelný.

Jaké stanovisko k epopeji dnes po jednom prohraném soudu zaujalo současné vedení pražské radnice?

Za poslední rok se k epopeji chová zhůvěřile. Říkám to velmi nerada. Nejde nyní o rozhodnutí dočasně umístit plátna v Moravském Krumlově. Tam se hlavně obávám o bezpečnost pláten v objektu, který není opravený a budou v něm dál probíhat stavební práce. Každopádně toto rozhodnutí, bez mého vědomí, bylo pro mne překvapivé. A přitom se stále nabízejí prostory Zbraslavského zámku, které jsou na území Prahy a na epopej jsou přichystané.

V Krumlově má být epopej zatím pět let. Jaké jsou další plány města?

O to hlavně jde – vedení města chce umístit plátna do podzemí obchodního centra Savarin. A s tím nesouhlasím a velmi to kritizuji. To je projekt, který vzniká mezi Václavským náměstím a Panskou a Jindřišskou ulicí. Jeho základem je palác Sylva-Taroucca zvaný Savarin. Za projektem stojí podnikatelská skupina Crestyl, sídlící na Maltě. Majitelé oslovili britského architekta Thomase Heatherwika, který vyprojektoval luxusní obchodní centrum. Unikátní památkovou zónu nerespektuje – a z toho jsem upřímně zděšená.

Kde by tedy epopej podle těchto plánů měla být?

V podzemí vnitrobloku mělo vzniknout parkoviště. Brzy se ale investor dostal do sporu s městem ohledně najížděcích ramp na Václavském náměstí. Po různých peripetiích magistrát oznámil, že se s Crestylem dohodl. Podzemní garáže se stavět nebudou, ale už jsme se nedozvěděli za jakou cenu. A ta cena je Slovanská epopej. Crestyl přišel s nápadem, že v podzemí by mohl místo aut instalovat Slovanskou epopej. Zahraniční investor se dle neoficiálních informací domluvil s Johnem Muchou a s vedením Prahy, že vloží dílo vysoké umělecké hodnoty do podzemí obchodního centra soukromého vlastníka uprostřed dnes již přesyceného městského centra. Nejenže tak vedení Prahy rezignuje na podmínku, kterou Alfonsi Muchovi a Craneovi dalo, ale rezignuje i na svůj záměr odlehčit centru a umístit epopej do některé z okrajových městských částí. Praha se dokonce chlubí tím, že nemusí do pavilonu pro epopej vložit žádné prostředky! John Mucha přispěje doprovodnými materiály, čímž se o zisk ze vstupného podělí i on. Je nutné uvést, že o tomto společném záměru pražských radních, Johna Muchy a vlastníka komplexu Savarin jsem se dověděla až ze sdělovacích prostředků.

Znamená poslední vývoj kauzy, že se už Praha s Johnem Muchou dohodla?

Situace se od roku 2017 změnila. Poslední nepravomocný rozsudek soudu dává za pravdu žalobci, Johnu Muchovi. Se mnou, druhou dědičkou, už město nejedná a z veřejných informací je údajně dohodnuto. John Mucha se nechal slyšet, že je ochotný žalobu na město stáhnout za podmínky, že epopej bude umístěna v místě, které bude v souladu s jeho přáním. A tím místem je Savarin. Přitom k tomuto projektu má Národní památkový ústav stanovisko negativní a k umístění Muchova díla do suterénu obchodního centra taktéž. Crestyl prý vydal na realizaci projektu dluhopisy v hodnotě 2,2 miliardy korun s možností navýšení. V nabídce dluhopisů je akcentované umístění Slovanské epopeje v těchto prostorách.

Ale komu by tedy při mimosoudním vyrovnání epopej připadla?

To je zajímavá otázka. Pozoruhodné je, že se John soudí o dílo mého dědečka, a já, nositelka rovnocenných práv a potenciální dědička, jsem do řízení vůbec nebyla přizvána. Podal žalobu na Prahu bez mého vědomí. Můj postoj je veřejně znám, a tak se domnívám, že to byl z jeho strany záměr. Soud mne za celou dobu ani nevyzval, abych vyjádřila svůj názor, takže jsem to musela učinit sama, přípisem osoby, která není účastníkem (tzv. amicus curiae). Poté, co jsem si ale přečetla poslední rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, který považuji za ostudný, jsem se do řízení rozhodla vstoupit z vlastní iniciativy jako takzvaný vedlejší účastník a napadla rozsudek odvoláním. Následně se odvolala i Praha. Podle mě je ale nutné získat o vlastnictví pláten pravomocné rozhodnutí. Jednak pro malířovy potomky, ale také pro budoucnost města. S žádnou mimosoudní dohodou nesouhlasím. I když jsem zklamaná z jednání současných radních, nic to nemění na tom, že žalobu považuji za absurdní. Každopádně právníci tu dnes stojí před výjimečným právním oříškem.

Jak jste se dozvěděla, že Jiří je váš biologický otec?

Bylo mi něco málo přes dvacet let. Ukázalo se, že do té doby všichni kromě mě věděli, že jsem Jiřího dcerou, jen já jsem to netušila. Byla to družka Jiřího Marta Kadlečíková, kdo mi jednoho večera řekl pravdu. „Jsi dospělá, podobnost s Jaroslavou (Jiřího sestrou) je až nápadná a je nemorální, abys dál žila v bludu…“

Bylo to pro vás překvapení?

Jiřího jsem znala od narození. Byl pro mě rodinným přítelem, který nás navštěvoval, povídal si s námi, občas přinesl dárky. Věděla jsem, že moje matka se přátelila s jeho matkou Maruškou a vídala se i s Jiřího manželkou Geraldinou. Věděla jsem taky, že moje matka a Jiří po válce prožívali silný vztah. Mám jejich nádhernou korespondenci z doby, kdy byl Jiří ve vězení. Oba ale měli už své partnery a po letech, v době mé puberty, jejich vášnivý vztah přešel do celoživotního přátelství. Jiřího jsem přijala jako součást velké rodiny přátel mých rodičů. Když mi Marta Kadlečíková řekla pravdu, byla jsem dospělá a rozhodně to žádné trauma ve mně nevyvolalo. Dobře jsem věděla, že nemanželské dítě není rarita, natož těžký hřích. Na vztahu k otci, houslistovi Alexandru Plockovi, který mě vychoval, to nic nezměnilo. On byl a zůstane pro mě otcem v tom pravém slova smyslu.

Stýkala jste se v dětství s Johnem?

Ani ne. Jiří byl do roku 1955 ve vězení. Pamatuji si, že po jeho propuštění jsem Johna s Geraldinou viděla na horách, kde jsme měli chalupy. Společně s matkou a Jiřím jsme se stýkali bez vědomí otce. Johna si z té doby moc nepamatuji. Byl starší než já, a když mu bylo šestnáct, odstěhoval se s matkou do Anglie. Jiří začal žít s Martou Kadlečíkovou. Nejdřív ji přijal jako sekretářku a pomocnici, později se stala jeho družkou, která se o něj starala až do jeho smrti. Mimochodem, Marta byla vzdělaná a nadaná spisovatelka. Pro otce byla nepostradatelná. Byla to ona, kdo srovnal archivy, korespondenci, fotografie. Pokračovala v evidenci Muchova odkazu, a navázala tak na práci jeho ženy. Podílela se i na známé Muchově biografií a vydala o něm dvě publikace.

Matka vám pak potvrdila, že jste Jiřího dcera?

Dlouho otcovství Jiřího popírala. Když zemřel můj otec Alexander Plocek, začali jsme otevřeně o všem mluvit, i s Jiřím. S ním jsem se často scházela, cestovali jsme společně a nakonec jsme začali spolupracovat. Plánovali jsme budoucnost Alfonsova odkazu, Muchova památníku v Ivančicích, umístění Slovanské epopeje. V roce 1991 nás všechny uprostřed plánů zaskočilo náhlé Jiřího úmrtí.

Kdy začaly vaše spory s Johnem Muchou?

Když Jiří zemřel, Geraldina a John mě pozvali do jeho bytu na Hradčanském náměstí. Zdálo se, že je vše v pořádku, že mě takzvaně přijali do rodiny. Ale tak to nebylo. Abych se stala členem rodiny, trvalo dlouhých 16 let. V té době už jsem na přání Jiřího spolupracovala s různými uměleckými společnostmi a bylo pro mě důležité v práci pokračovat. Ani jsem nepředpokládala, že bych mohla být dědičkou a něco si nárokovat. Prostě jsem byla nemanželská dcera a moje ambice se omezily na výtvarná práva. Pracovala jsem v Americe pro uměleckou společnost Circle Fine Arts Corporation. Smlouvu s ní jsem podepsala společně s Jiřím, jediným majitelem uměleckých a autorských práv. Vyráběla jsem šperky podle Alfonsových návrhů, jezdila do amerických i evropských ateliérů. Abych tuto práci měla právně potvrzenou, Jiří mi jako vnučce Alfonse Muchy v roce 1988 zajistil pracovní a autorská práva na umělecké předměty vycházející z Alfonsovy tvorby. To mi po Jiřího úmrtí nově vzniklý Mucha Trust v Lichtenštejnsku potvrdil.

Kde se to pak zadrhlo?

Spolupráce s CFAC byla brzy z důvodu úmrtí Jiřího Mucha Trustem zrušena. Založila jsem si v Praze vlastní ateliér Mucha JP a zaregistrovala ochrannou známku: signaturu Mucha. Byl to logický krok. Moje první práce, ještě za života Jiřího, byly realizace původních Alfonsových návrhů. Aby nedošlo k omylu, k Muchovu podpisu jsem připojila i svoje iniciály JP. Později ale začaly o tuto známku s Trustem spory. Následovaly právní útoky jako „do rodiny Muchů nepatříte, na jménu Mucha pouze parazitujete…“ – jak stojí doslova v dopise právníka Muchovy rodiny.

Urazilo vás to? Nebo naštvalo?

Vyprovokovalo mě to a rozhodla jsem se o svoji rodovou příslušnost bojovat. Hned po smrti Jiřího, v roce 1991, jsem se sice do dědictví přihlásila, na dopis a přiložené dokumenty, které potvrzovaly, že jsem nemanželskou dcerou Jiřího Muchy, ale notář nereagoval. Dokonce se později ukázalo, že mé doklady v dědickém spisu chybí, což byla poté paradoxně výhoda. Notář se se mnou ani tak či jinak nevypořádal a já se mohla dodatečně do řízení přihlásit. V roce 1997 jsem se definitivně rozhodla, že se o paternitu budu soudit. Můj případ byl tehdy výjimečný a podle názoru zasvěcených předem ztracený. Obrátila jsem se na advokátní kancelář Miloše Tomse – a tenhle krok se ukázal jako dobrá volba. Navzdory skeptickým prognózám jsme se nenechali odradit únavnou délkou soudních řízení a v listopadu 2005 jsme se dočkali úspěšného završení v podobě konečného nálezu. Tehdy také došlo v EU k přehodnocení práva na určení otcovství ve prospěch zletilého potomka. Zásadním důkazem pro určení či vyloučení otcovství bylo porovnání krevních vzorků otce a dítěte, jež potvrdilo, že Jiří Mucha je mým biologickým otcem.

Jak jste získala krevní vzorky?

Jiří byl v roce 1990 operován na kardiochirurgii v Marseille. Při našem společném letním pobytu v jižní Francii mu selhalo srdce. Byla jsem i se svými dětmi naštěstí s ním. Jiřího jsme okamžitě nechali převézt do nemocnice, kde se podrobil těžké operaci. Celou noc jsem proseděla před operačním sálem a modlila se, aby to zvládl. Přestože jeho šance na přežití podle lékařů byla v jednotkách procent, dokázal to. Součástí lékařské zprávy byly i vzorky Jiřího krve. Po deseti letech se dokumentace pacientů likviduje. Abych nepromeškala termín, požádala jsem francouzský soud o pomoc – a nemocnice soudu vyhověla. Žádost vycházela z dokumentů potvrzujících, že jsem Jiřího dcera, a faktu, že krevní vzorky jsou pro další právní kroky v ČR nezbytné. Ze vzorku, který byl předán z Francie do Česka, lékaři v Praze vygenerovali DNA a otcovství mimo jakoukoli pochybnost potvrdili. Dnes to zní jednoduše, ale všechny úkony trvaly dlouhou řadu měsíců.

K jakým právním důsledkům toto zjištění vedlo?

Na základě výsledků z laboratoře a s přihlédnutím k ostatním důkazům bylo vyloučeno otcovství Alexandra Plocka a potvrzeno, že mým biologickým otcem je Jiří Mucha. Tehdy jsem ocenila Geraldinino svědectví. Překvapivě u soudu potvrdila, že o mně věděla ještě před mým narozením. Se samozřejmostí vypověděla o vztahu manžela s mojí matkou. Doslova uvedla: „Jiří mně říkal, že Vlasta je s ním těhotná, a pak se Jarmila narodila.“ Myslím, že to bylo překvapení pro soudce, ale i přítomné novináře. Pro mě také, protože to bylo v rozporu s dosavadními právními útoky protistrany. Dodatečně si její výpověď vysvětluji jako projev její vlastní vůle i respektu k manželovi. Vždy měli spolu pěkný vztah. Potvrzení, že jsem dcerou Jiřího Muchy, znamenalo, že mohu požádat o nové projednání dědictví. To ale už v té době bylo víc než deset let uzavřeno a veškerý majetek převeden do lichtenštejnského Mucha Trustu. Pustila jsem se do druhého soudního dějství. Následovaly další žádosti, stání a čas utíkal.

Takže to Geraldina a John přijali?

Ale ani ve Francii nebylo všemu konec. Moje právní kroky k získání genetického materiálu Geraldina a její syn napadli u tamních soudů, ústavní soud v Paříži ale legitimitu postupu nižších soudů potvrdil.

Proč spolu Jiří a Geraldina neměli děti?

Hodně lidí se mě na téma manželských a nemanželských dětí ptá. Zmiňují to různé zdroje, ve Wikipedii je dokonce jako otec Johna Omonda uveden Alexander Plocek, což je vskutku kuriózní. Jiří se oženil s Geraldinou v roce 1941, v květnu 1945 se vrátil do Prahy a údajně ten samý den večer přišel na britskou ambasádu na oslavu konce války. Moji matku tam zřejmě přivedla Maruška Muchová. Během války byly přítelkyně a matka od ní o Jiřím už mnoho věděla. Ale teprve ten večer jí byl osobně představen. Údajně láska na první pohled. Předpokládám tedy, že tento vztah měl vliv i na Jiřího manželství – stejně jako na manželství mé matky. Jiří věděl o tom, že John není jeho biologický syn, i to, kdo je jeho skutečný otec. Dotyčný pán se tím svého času ani netajil. Stalo se z toho veřejné tajemství – tak jako byl veřejným tajemstvím původ můj.

Za svého syna ho tedy uznal?

Jiří svoje otcovství k Johnovi nepopřel. Důvody jsem znala, chápu je a respektuji. Odstranit veškeré možné pochybnosti do budoucna lze podle mého názoru jednoduše: podstoupením testu DNA, obdobného tomu mému. Vím, čím jsem si musela projít sama – a to jsem měla v rukou všechny důkazy. John s Jiřím nežil a stýkal se s ním sporadicky, neměl s ním dobré vztahy. V 70. letech se dokonce ve Velké Británii matričně zřekl jména Mucha a přijal jméno John Marcus Omond.

Genetická příslušnost ale není to nejdůležitější. Zásadní pro mě je otázka, jak John Omond Mucha k uměleckému odkazu přistupuje a respektuje vůli jeho autora. Někdy jsem měla dojem, že se pod taktovkou Mucha Trustu stal z Muchova díla artikl čistě obchodní. Prahu zaplavily tisíce předmětů nevalné kvality s Muchovými motivy. Poslední události okolo Slovanské epopeje opět vzbuzují obavy, že by se i toto výjimečné dílo mohlo primárně stát předmětem ryze obchodních zájmů. I to je důvod, proč jsem se rozhodla konečně některá důležitá fakta zveřejnit a uvést na pravou míru. Příliš často se totiž ve veřejném prostoru objevují informace jen částečné nebo liché a matoucí.

Když jste měla dokument, že jste Jiřího dcera, jak to, že jste i nadále neměla přístup k dědictví?

Rozsudek, že jsem dědicem po Jiřím Muchovi, nabyl platnosti v roce 2007, šestnáct let po Jiřího úmrtí. Bohužel celý umělecký odkaz po Alfonsovi, majetek po Jiřím včetně rodinných šperků, nábytku, porcelánu a dalších věcí Geraldina jako univerzální dědička v krátké době převedla do Lichtenštejnska do k tomuto účelu založeného Mucha Trustu. John se totiž svého podílu záměrně vzdal. Je neuvěřitelné, že tak rozsáhlé a komplikované dědictví bylo vypořádáno tak rychle! Hodnota veškerého majetku včetně Muchovy umělecké pozůstalosti byla tehdy, v roce 1992, stanovena na 1 712 300 korun. Pro ilustraci, slavný rodinný zlatý náhrdelník, který Alfons nechal vyrobit pro Marušku k jejich svatbě, byl odhadnut na pouhých 61 000 korun.

Na seznamu národního kulturního dědictví figuruje pár desítek Muchových děl. I ta patří Mucha Trustu?

Jiří společně s Janou Brabcovou v roce 1991 připravil v Japonsku velkou výstavu Muchových děl. Po ukončení výstavy, krátce po Jiřího úmrtí, si japonští pořadatelé paní Brabcové postěžovali, že syn Jiřího Muchy žádá o navrácení výstavy do Londýna, a ne do Prahy, odkud byla pod dohledem Národní galerie vyvezena. Naštěstí se i díky kurátorce podařilo všechna díla do Československa vrátit a 58 stěžejních Alfonsových prací z této výstavy prohlásit za národní kulturní dědictví. Přesto se i těchto 58 děl se stalo součástí majetku lichtenštejnského trustu.

Vy jste se pak nepokusila vrátit tento majetek do České republiky?

Chtěla jsem, aby veškerý Muchův umělecký odkaz byl z Lichtenštejnska převeden do Nadace Mucha se sídlem v Praze. To by ale znamenalo právní spor přímo zpochybňující vznik Mucha Trustu podle lichtenštejnského práva. Tam bylo celé dědictví převedeno takzvaně v dobré víře, tedy bez vědomí, že existuje další dědic. Upřímně, jsou limity, kam až jsem chtěla ve sporech ve prospěch Česka pokračovat. Podporu pro to jsem od veřejných institucí nezískala, i když jsem ji intenzivně hledala. Když to tedy shrnu, Česká republika svojí nedbalostí, laxností a nedostatečnými kontrolními mechanismy po roce 1989 přišla o umělecký odkaz obrovské hodnoty jednoho z našich největších novodobých umělců. Včetně zisků, který mohl pro náš stát v budoucnu vygenerovat. Stalo se bohužel to, co by bylo velkým zklamáním pro Alfonse i pro jeho syna Jiřího.

Z toho příběhu, který také vypovídá o lidské chamtivosti, vyplývá jedno poučení: Když člověk chce, aby jeho majetek dostal správný potomek, má učinit závěť.

Je to tak. Po Jiřího smrti jsem byla stranou všeho dění, které v bytě na Hradčanském náměstí probíhalo. V zápisu dědického spisu stojí, že Jiří zemřel bez řádné závěti. Přesto pár měsíců předtím, než Jiří zemřel, domluvil si schůzku s advokátem a za mé přítomnosti učinil krátké prohlášení, jak by si představoval rozdělení svého majetku. Ovšem tento dokument nebylo možné považovat za závěť.

Jiří už byl nemocný a věděl, že musí udělat ve věcech pořádek, kdyby došlo na nejhorší. Hodně mu záleželo na tom, co bude s Alfonsovou pozůstalostí. Žila jsem v té době ještě ve Španělsku. Měla jsem za Jiřím přiletět z Barcelony 5. 4. 1991, teď tomu bude třicet let. Chtěli jsme projednat budoucnost. Ráno před odjezdem na letiště mi zazvonil telefon se zprávou, že v noci Jiří zemřel. Dodnes mě mrzí, že se nepodařilo vytvořit nadaci českou, která by vlastnila uměleckou pozůstalost po Alfonsovi i tu literární po Jiřím, a skutečně tak plnila svoji funkci. Do umělecké rodiny a její pozůstalosti se sluší zahrnout i odkaz Alfonsovy manželky, malířky Marušky, a dcery Jaroslavy, také malířky, restaurátorky a umělecké múzy svého otce.

Slovanská epopej

Jde o cyklus dvaceti obrazů, na nichž malíř Alfons Mucha zachytil dějiny slovanských národů. Vznikal v letech 1912–1926 na zakázku od Charlese R. Cranea. Dokončované obrazy byly postupně předávány Praze, která je vlastnila od roku 1928. Jeden z dědiců Alfonse Muchy, John Mucha, žádá od roku 2016 vrácení cyklu a podal žalobu na určení vlastnictví. Tvrdí, že Praha nesplnila podmínku daru a nepostavila pro epopej galerii. Vadilo mu i vystavení pláten v Asii. Další dědička Alfonse Muchy, Jarmila, se však k žalobě nepřipojila a odmítá ji. Městský soud v Praze v roce 2017 potvrdil rozsudek OS Praha 1, že Slovanská epopej patří Praze, Nejvyšší soud však rozhodl o vrácení kauzy soudu prvního stupně pro nedostatečné zdůvodnění rozhodnutí. Následně probíhalo vyjednávání o trvalém umístění díla nebo jeho případném návratu do autorova rodného kraje, na zámek v Moravském Krumlově. Koncem roku 2020 OS Praha 1 nepravomocně rozhodl, že epopej Praze nepatří.

Autor: JANA MACHALICKÁ

Zdroj: Lidové noviny – Praha

Autor fotografie: William Drnek