V Praze je momentálně k vidění dílo slavného secesního malíře Alfonse Muchy hned na několika místech. Jeho Slovanská epopej je však už léta předmětem obskurního sporu. O vlastnictví cyklu dvaceti velkoformátových obrazů z let 1912–1926 se „dědic s falešnou krví“ John Omond Mucha soudí s Prahou, která mu nesmyslně ustoupila a posílá zásadní Muchovo dílo do podzemí obřího nákupního centra, jehož stavba je navíc ve hvězdách. Co o tom soudí umělcova vnučka a spoludědička, vystudovaná architektka a výtvarnice

Ve svých dvaceti letech jste se dozvěděla, že jste dcerou spisovatele, scenáristy a překladatele z angličtiny Jiřího Muchy (1915 až 1991), syna Alfonse Muchy. Jak nyní spravujete svou část dědictví po Alfonsi Muchovi?

Přestože jsem k dědickému řízení po svém otci v roce 1991 předložila veškerou dokumentaci a prohlášení svých biologických rodičů, notář i Muchova rodina mě coby nemanželskou dceru v řízení opomenuli. Některé dokumenty se ze spisu dokonce ztratily. Dědictví bylo v rekordní době, necelý rok po otcově úmrtí, uzavřeno bez mé účasti, o čemž jsem se dozvěděla až v roce 1994. Společně se svým právním zástupcem Milošem Tomsem jsem pak vedla náročnou právní bitvu, aby mi Jiřího otcovství soudy potvrdily. Soudní řízení proti Johnu Omondu Muchovi a otcově druhé manželce Geraldině (skotská hudební skladatelka byla jeho manželkou od roku 1941 a žili spolu v Praze, se synem Johnem založila roku 1992 Muchovu nadaci v Lichtenštejnsku – Mucha Trust je majitelem a správcem díla Alfonse Muchy; pozn. red.) trvalo dlouhých šestnáct let. Po pravoplatném konečném výnosu Ústavního soudu, který na základě analýzy DNA Jiřího otcovství potvrdil, následovalo opravné dědické řízení, ve kterém jsem už byla řádným účastníkem. Bylo třeba všechny položky seznamu majetku aspoň částečně zvýšit, protože původní částky byly naprosto skandální.

Myslíte skandálně nízké?

Přesně tak. Hodnota veškerého majetku, včetně kompletní umělecké pozůstalosti Alfonse Muchy, byla odhadnuta přibližně na dva milióny korun českých! V novém dědickém řízení se cena majetku zvýšila možná pětkrát, ovšem stále to bylo minimálně desetkrát podceněné. Podle zákona jsem měla nárok na čtvrtinový podíl. Nechtěla jsem, aby se umělecký odkaz Alfonse Muchy dělil, a bojovala o to, aby byla pozůstalost jako celek převedena z Lichtenštejnska do nadace se sídlem v České republice. Bohužel to se z mnoha důvodů nepodařilo.

Měla jste obavu o osud děl?

V roce 1991, kdy Jiří zemřel, probíhala v Japonsku velká muchovská výstava. Kurátorkou tehdy byla Jana Orlíková. Nebýt její iniciativy a intervence u tehdejšího ministra kultury, celá výstava mohla být z Japonska místo do Prahy odeslána na přání Johna Muchy do Londýna. Doktorka Orlíková v obavě, že se díla do Prahy nevrátí, vyřídila jejich urychlené prohlášení národní kulturní památkou. Tato klíčová díla, a bylo jich osmapadesát, už tak nikdy nemohou být prodána nebo vyvezena za hranice bez souhlasu ministerstva kultury. John Mucha se sice snažil, aby byla ona díla ze seznamu vyjmuta, ale tehdejší ministr Pavel Dostál to rezolutně odmítl.

Proč jste však usilovala i o návrat všech ostatních děl do Česka?

Chtěla jsem splnit otcovo přání – dohodl se kdysi s mecenáškou umění Medou Mládkovou, že spolu vybudují muzeum pro díla Františka Kupky, Otty Gutfreunda a Alfonse Muchy a následně celou sbírku věnují Praze. Otec však náhle zemřel, všechno bylo jinak a paní Meda svoji sbírku vložila do Sovových mlýnů. Svůj podíl uměleckého odkazu jsem ponechala v nadaci a kromě finančního vyrovnání jsem za tenhle vstřícný krok požadovala rozdělení autorských práv a rovné užívání rodové ochranné známky Mucha. Uzavřela jsem s Johnem Omondem Muchou a Mucha Trustem několik dohod, jež účastníkům zaručovaly samostatná podnikání, která si nebudou konkurovat. Já, výtvarnice, budu pokračovat v přání otce, aby se rozvíjel dědečkův odkaz na poli uměleckém a řemeslném, a John Mucha bude prostřednictvím Mucha Trustu prezentovat dílo výstavami, tisky, publikacemi… S vy pršením platnosti autorských práv na Muchovo dílo se naše dohody ukázaly být problematické a v poslední době je John Mucha začal hrubě porušovat.

Jak přesně?

Dám vám dva příklady. Žila jsem a pracovala mnoho let ve Španělsku. Připadalo mi přirozené, že v rámci velké Muchovy výstavy v Barceloně, kde jsem s rodinou bydlela, bych představila i svoji práci. Pořadatelé mi sdělili, že si to pan Mucha výslovně nepřeje. Existuje také dokument o Alfonsi Muchovi, který se točil v bytě mého otce. Velmi se mě dotklo, že jsem autorům nemohla poskytnout svoje informace, že konzultovali pouze s Johnem Muchou. Samozřejmě se potom ve filmu objevují mylné informace a zbytečnými a nevkusnými scénami se autoři podbízejí divákovi a dehonestují otcovu osobnost. Jedná se o dokument o Alfonsi Muchovi, nebo sledujeme večírky jeho syna? Byla jsem s otcem v blízkém osobním kontaktu, pokračuji v tvorbě Alfonse Muchy, takže považuji vyloučení mé spolupráce na dokumentu za velkou chybu.

Viděla jste obě aktuální, hojně diskutované Muchovy výstavy v pražských galeriích?

Výstavu ve Valdštejnské jízdárně jsem ještě neviděla, druhou prezentaci díla Alfonse Muchy na Pražském hradě bych výstavou nenazvala. Je to spíš projekce využívající současných multimediálních technologií, což je novodobý trend rozšířený po celém světě. Jeho hlavní ambicí je zprostředkovat dílo slavného umělce široké veřejnosti, cílí na mladou generaci, pevně zakotvenou v digitálním světě. Projekt Mucha eMotion jsem viděla až na vernisáži v Jízdárně Pražského hradu a jisté výhrady mám. Hned po projekci jsem se s tvůrci spojila a mám velkou radost, že jsme se domluvili na některých změnách. Ještě je třeba dodat, že tato výstava byla koncipována v rámci uměleckého projektu iMucha, jehož nosnou částí je hudebně-taneční představení iMucha Show, prezentované nedávno v O2 areně a doplněné ilustrovanou komiksovou řadou iMucha Comics Drawman. Obojí je na vysoké umělecké úrovni. Pro zajímavost: právě uvedení iMucha Show provázely právní komplikace. Těsně před pražskou premiérou se John Mucha pokusil představení ne úspěšně zabránit.

Po pravomocném rozhodnutí soudu z roku 2020 o tom, že Slovanská epopej Praze nepatří, bylo další jednání u odvolacího soudu v této záležitosti těsně před jeho třetím termínem loni v prosinci odloženo. Žalobce a žalovaný se nestandardně rozhodli uzavřít dohodu o narovnání vztahů mezi oběma stranami. Vy jste s tím nesouhlasila a žádala o pokračování sporu táhnoucího se od roku 2016 až do konečného pravomocného rozhodnutí. Jste natolik přesvědčena, že by Praha spor o vlastnictví dvaceti obrovských pláten vyhrála?

Ano. Nebylo to poprvé, co advokáti vyhodnotili všechny dokumenty, počínaje rokem 1909. A nikdy nebylo pochybností, že vlastníkem Slovanské epopeje je Praha. Notabene když Prahu ve sporu o vlastnictví zažaluje dědic po Alfonsu Muchovi, jemuž epopej nikdy nepatřila. Náležela objednateli díla, mecenáši Charlesi Craneovi. Dokumenty ke každému z dvaceti pláten obsahují podepsaný dovětek, že je jejich majitel a zadavatel Charles Crane daruje Praze, ale dnešní vedení města pro záchranu svého mnohamiliardového majetku nepodniklo téměř nic. Současný stav věcí odporuje Muchově filozofii, přání a koneckonců i zdravému rozumu. Mucha chtěl svou epopej věnovat svému národu a měla být vystavena v budově, která je národní, patří všem.

Jste stejně jako kunsthistorici zásadně proti rozhodnutí Prahy umístit Slovanskou epopej pod nově plánovanou stavbu luxusního obchodně-administrativního komplexu Savarinu, jenž by měl propojit Václavské náměstí s ulicemi Na příkopě, Panskou a Jindřišskou. Na místě expozice měly být původně podzemní garáže, jejichž výstavba však developerské firmě Crestyl nebyla povolena. Dohoda mezi Johnem Muchou, Crestylem a Prahou však byla v únoru dosažena a epopej má být v podzemí až třicet let. To lze i bez vašeho svolení?

Mám písemný závazek od vedení města, že bude vytvořena komise, která bude pro Slovanskou epopej vybírat vhodnou lokalitu – komise složená z členů vedení města, z odborníků, a především obou dědiců po Alfonsi Muchovi. Nic takového se nestalo a o dohodě rady města s Johnem Muchou a Crestylem jsem se dozvěděla z médií až po jejím podpisu. K žádnému jednání jsem přizvána nebyla, od začátku bych totiž protestovala. Je to po všech stránkách ze všech možných řešení to nejhorší. Odporuje všemu, co vedení města dlouhodobě prosazovalo, darovací podmínce, představám a filozofii autora. Dehonestuje samotné dílo, jeho obsah a poslání a nás Pražany to bude stát milióny. Prostřednictvím své právní zástupkyně Zuzany Císařové jsem několikrát žádala o podklady a projekt, nikdy jsme je však, přes všechny sliby, nedostaly. Hlavní informace naštěstí máme z jiných zdrojů.

Čemu přičítáte liknavost soudů, ale třeba i angažmá pražských politiků, kteří do sporu vstupují s „touhou po smíru“, jak se vyjádřila radní pro kulturu Hana Třeštíková? To si všichni zapomněli prostudovat klíčové dokumenty?

Moc ráda bych to slyšela přímo od vedení města Prahy – od radní pro kulturu Hany Třeštíkové, primátora Zdeňka Hřiba i architekta Petra Hlaváčka. Ten, než se stal náměstkem primátora, stál ve vedení IPR (Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy; pozn. red.). Tehdy měl na umístění epopeje úplně jiný názor. Ze zamítavého rozhodnutí ministerstva kultury jsem zjistila, jak úporně pražští radní, stavební úřad Prahy 1 i památkáři z magistrátu podporují projekt, jehož vinou by se nenávratně zničilo rozsáhlé archeologické území v přísně chráněné oblasti historického jádra, navíc v zájmu soukromého zahraničního vlastníka. Tuším, že už v roce 2019 redaktoři Reportérů ČT a serveru Investigace.cz upozorňovali na podivné a neprůhledné vlastnictví společnosti Crestyl, sahající až do Ázerbájdžánu.

Jak je možné, že pražští zastupitelé ústy Hany Třeštíkové mluví o deponování Slovanské epopeje v Savarinu s takovou jistotou, ačkoli projekt ještě ani nemá stavební povolení?

On nemá dokonce ani územní rozhodnutí! Stojí proti němu více institucí. Památkáři, archeologové, Klub Za starou Prahu, majitelé sousedících objektů.

S názorem památkářů souzníte i díky své profesi?

Ano, rozumím jejich argumentaci. Vystudovala jsem architekturu na ČVUT a pak pokračovala na Akademii výtvarného umění, kde jsem ale studovala architekturu z pohledu spíše uměleckého. V zahraničí jsem pracovala v několika architektonických kancelářích a stavební problematice a urbanismu trochu rozumím. Ale předně jsem obyvatelkou Prahy. V Praze jsem se narodila, v Praze žiju a Prahu miluju. Hlavně proto mi její osud leží na srdci.

Z uzavřené smlouvy vyplývá, že Praha bude za umístění Slovanské epopeje v Savarinu platit komerční pronájem 1 300 000 měsíčně. Neumím si představit, že by se ty prostředky díky vstupnému vrátily.

Odhad 1,3 miliónu je částka předpokládaná před rokem. Bude jistě mnohem vyšší. Podlaha výstavního sálu má být 12,5 metru pod úrovní podzemní vody. Představte si cenu energií na vytápění a udržení stálé vlhkosti. Ta investice se Praze nikdy nevrátí. Přitom umělci, živá kultura, divadla, galerie, všichni dnes doslova prosí město o drobné příspěvky – a tady by se masívně plýtvalo.

Objevují se i obavy, zda by díla byla dobře chráněna před možnou povodní.

Hydrogeologický posudek expertů z ČVUT a názor geologa Václava Cílka hovoří jasně. Území Savarinu je záplavová oblast a nemusí se nutně vracet tisíciletá voda. Dle expertů by svěšení a evakuace tak rozměrných pláten mohly být pro dílo katastrofou.

Kde byste Slovanskou epopej ráda viděla vy sama?

Dnes je pro mě ideálním řešením nově rekonstruované pravé křídlo Průmyslového paláce na pražském Výstavišti. Tuto variantu překvapivě nikdo v úvahu zatím nebral. Ale uvědomme si, jak dlouho jsme čekali, než se podařilo rekonstrukci zahájit. Požár zničil levé křídlo, tuším, už v roce 2008. Asi už nikdo nevěřil, že k rekonstrukci vůbec dojde.

Splňuje to klauzuli z bezmála sto let staré smlouvy, že to musí být stavba pro epopej speciálně zbudovaná?

Mluvíme stále o umístění dočasném, dovedu si představit třeba na dobu deseti let. Důležité je, že na rozdíl od Savarinu splňuje Průmyslový palác zásadní podmínku, že objekt je v majetku města. Mucha za svého života zjistil, že vybudovat odpovídající nový pavilón nebude na zastavěném území Prahy jednoduché. Po válce chyběly peníze, koneckonců i tehdy dávali radní přednost vybudování jiných občanských budov. A tak Alfons Mucha vytipoval pro dočasné vystavení epopeje objekty tehdy již stojící. Já osobně si pro trvalé umístění epopeje představuji objekt nový nebo objekt už vybudovaný, ale znovuzrozený novým obsahem. Takovým místem jsou třeba historické Branické ledárny, kde by mohlo vzniknout živé, světově jedinečné centrum kultury a odpočinku.

Plátna Slovanské epopeje byla zapůjčena do autorova rodného kraje, na zámek v Moravském Krumlově. Za čtyři roky má být otevřen rekonstruovaný Průmyslový palác a vůbec celé Výstaviště, ve stejné době má končit zápůjčka pláten na Moravu…

Stavba a rekonstrukce původního křídla Průmyslového paláce měly být hotovy v roce 2024, určitě však přijde prodleva kvůli covidu a zdražování. Smlouva v Moravském Krumlově pak končí roku 2026, převezení do nové lokace by tedy mohlo plynule navazovat. Instalace by problém nebyla – teď přemýšlím jako architekt –, v Průmyslovém paláci by byl jedním z řešení pavilón vestavěný do pavilónu, čímž by se libovolně vytvářelo pozadí či osvětlení tak, aby dojem z díla byl co nejpůsobivější. Vnitřní prostor je natolik velký, že se do něj vejdou i Muchova plátna z pavilónu Bosny a Hercegoviny na Světové výstavě roku 1900 v Paříži, plakáty, doprovodné materiály pro Obecní dům a tak dále. Když byl na přelomu tisíciletí architekt Jan Kasl pražským primátorem, měl představu, že by v Průmyslovém paláci mohl vzniknout jakýsi pavilón pražské secese. Objekt je důstojný, prostorný, ideálně umístěný vedle Stromovky. Je pozůstatkem Jubilejní výstavy z roku 1891. Stavba je inspirována pařížskou výstavní architekturou, a tak se nabízí srovnání s Paříží, kde byly paláce ze světové výstavy roku 1900 využity pro jedinečné novodobé výstavní sály. V Praze bychom mohli tento příklad následovat. Ale především – Průmyslový palác je v majetku města, a tak by odpadly náklady spojené s komerčním nájmem podzemí Savarinu. A není to obchoďák.

Když si do Googlu zadám výrazy Mucha a Savarin, vyskočí na mě reklama na web dedicsfalesnoukrvi.com. Máte s ním něco společného?

Nemám a samozřejmě se na to každý ptá. Kdybych chtěla, některé dokumenty, jež jsou na tom webu publikovány, bych bývala zveřejnila už před dvaceti třiceti lety. Neměla jsem to ale zapotřebí. Já nebojuji s Johnem Muchou, jen se ohrazuji proti špatnému postupu vedení Prahy a snažím se vystupovat na obranu svého předka a jeho díla. Mám svoji práci a dělám to, čemu rozumím a co mě těší. Některé z dokumentů zveřejněných na onom webu jsou dohledatelné na notářství, v soudních spisech, na ministerstvu financí a podobně, jiné jsou pro mě dokonce novinkou.

Na zmíněném webu se píše, že John není vlastním synem Jiřího Muchy. Spisovatel prý kdysi uzavřel dohodu se svou manželkou, Johnovou matkou, že mu bude tolerovat nemanželskou dceru, vás, a on se na oplátku v matrice zapíše jako otec jejího syna Johna. „Otcem Johna Omonda je filmový režisér Vladimír Čech,“ píše se na zmíněném webu. „Tento fakt Jiří Mucha uvedl ve svém písemném prohlášení, v němž rovněž uvádí, že si nepřeje, aby po něm John dědil jakékoliv obrazy, peníze nebo autorská práva.“ To je všechno pravda?

Je to pravda a dědictví to neovlivní. Ale myslím, že pokud by můj otec neměl pravdu, může to snadno vyvrátit test DNA. Pamatuji si případ, kdy za podobná tvrzení zažaloval v roce 1993 John Mucha švýcarského sběratele Muchových děl a blízkého přítele Jiřího Muchy Wolfganga Swateka. Už tehdy pan Swatek veřejnosti poskytl řadu zajímavých informací. Včetně toho, že Jiří Mucha není Johnův biologický otec.

Zatímco Jiří Mucha vás a vaši rodinu pravidelně navštěvoval, s Johnem Muchou jste se letmo viděli jen v druhé polovině padesátých let a poté až po smrti Jiřího Muchy. Došlo někdy k pokusu o skutečně férovou a transparentní dohodu ve věci dědictví?

Nedošlo. Ani k férové dohodě, natož k transparentnímu vhledu do toho, co se s pozůstalostí stalo a nadále děje.

Text: Kateřina Kadlecová

Zdroj: Reflex